Proč se bojíme lobbovat?

Jedním z klíčových nástrojů prosazování zájmů v demokratické společnosti je lobbing. Snaha ovlivnit státní regulaci tak, abyste po jejím schválení nemuseli zavřít podnikání, je především v anglosaském světě přirozenou součástí legislativního procesu.

Díky dynamice polistopadového vývoje a oblibě mediálních zkratek je však v České republice lobbing často buď nepochopen, nebo tabuizován. Přitom i u nás již řadu let existují jak korporátní etické kodexy, tak oborová regulace. Ty společnostem zajišťují adekvátní reprezentaci jejich zájmů, a to při dodržení veškeré transparence. 

Zmatení pojmů

V českém mediálním diskurzu se vyskytuje řada stereotypů. Postoj vůči „lobbingu“ je však naprostý evergreen. Navzdory existenci zahraničních i domácích public affairs agentur, vázaných přísným etickým kodexem, jsou za „lobbisty“ bohužel stále označováni především ti, kteří s profesí nemají společného téměř nic.

Analyzujete veškeré dokumenty Evropské komise týkající se legislativy, která zásadně ovlivní činnost Vaší firmy? Organizujete pro klienty kulaté stoly se zástupci státních institucí, akademické sféry
a neziskového sektoru, protože chcete dosáhnout jasné a objektivní argumentace? Snažíte se v rámci CSR projektu zajistit regulační úlevy pro handicapované? Ano, všechny tyto aktivity jsou běžnou součástí moderního lobbingu.

Je to docela dřina a kupodivu to zpovzdálí neřídí ani Ivo Rittig ani Marek Dalík. Ten druhý se ostatně za lobbistu sám nikdy neoznačoval.

Práce jako každá jiná

Úspěšné zastupování zájmů vyžaduje detailní znalost legislativního procesu. Žádný public affairs tým se primárně neobejde bez každodenního legislativního a mediálního monitoringu.

Od přípravy návrhu zákona, přes připomínkové řízení a Legislativní radu vlády až po parlament musíte vždy nejenom vědět co se děje teď, ale především být schopní predikovat, co se bude dít zítra. S tím vším je spojená znalost samotné materie – analýza stostránkových vládních dokumentů je tak přirozenou součástí života lobbisty.

Stejně důležitá je znalost personálního obsazení institucí, politických stran, výborů, komisí atd. Mapu relevantních stakeholderů samozřejmě nestudujete proto, abyste věděli koho a kde uplatit. Musíte se orientovat v tom, kdo a kde se zabývá regulací konkrétního tržního segmentu. Namísto mediálních tváří pak v klíčových momentech můžete efektivně jednat se skutečnými odborníky.

Fenomén regulace

Notorickým argumentem proti kalným vodám českého lobbingu je absence legislativního ukotvení. Ve skutečnosti však prostředí není tak libertariánské, jak bych se mohlo na první pohled zdát. Seriózní agentury se u nás regulují samy. A to jak vlastními etickými kodexy, tak oborovou organizací APPA (Asociace Public Affairs agentur).

V rámci přístupu k regulaci se liší i jednotlivé členské státy Evropské unie (EU).  Pokud necháme stranou Brusel, tvořící samostatnou kategorii, musí se dnes lobbisté povinně registrovat v Německu, Polsku, Rakousku nebo Maďarsku. Oproti tomu ve Velké Británii, která je považována za příklad dobré praxe, tato podmínka neexistuje.

Chcete, aby se Vaše legitimní zájmy neztratily ve víru okolního dění? Povedlo se jiným společnostem zvrátit neprofesionálně připravenou vyhlášku a vám ne? Možná měli schopného a transparentního lobbistu. Tyto pojmy se totiž v roce 2016 nevylučují.

Současná epocha je někdy označována jako doba informační inflace. Lobbing je jednou z možností, jak klíčové informace dopravit tam, kde mají být, v čase, ve kterém je to žádoucí. Přestaňme se ho už konečně bát a vnímejme ho jako profesionální nástroj reprezentace konkrétních argumentů v jinak nepřehledném světě.